Ako liečili hyperaktivitu pred 100 rokmi
Vždy som mala na deti s ADHD slabosť. Nemajú to v živote jednoduché. Ani v učení, ani vo vzťahoch. Sú iné. Komplikujú život. Keď nie sú v škole, ide všetko akosi ľahšie. Vtedy nikto nevykrikuje, nebehá po triede, nepúta na seba pozornosť.
Aj žiak Laub bol veľmi živé dieťa. Jeho učiteľ, pan Strnad, o ňom v Pedagogických rozhledech v roku 1910, napísal toto:
„Hned v prvních dnech po počátku školního roku upoutal pozornost vyučujících hoch Laub svojí živostí. Stal se však brzy nápadným mezi ostatními, když podržel různé zvyky a nespůsoby i v době, kdy druzí již kázni školní přivykli. Obličej jeho byl stále k smíchu naladěný, oči někdy těkavé, jindy vyjevené. Klidně neposeděl, nepostál ani nechodil. Převaloval se na lavici, zdvihal nohy nahoru, vykřikoval hlasitě, opakoval odpovědi po žácích nebo im je předříkával, vybíhal z lavice, pokoušel spolužáky všemožným spůsobem, i nebezpečným.
Když byl vyvolán k tabuli, šel zprudka, s hlavou napravo nebo nalevo nakloněnou, s očima ke stropu zdviženými. Ústa pootevřená a jazyk povyplázlý, někdy si jej i přikusoval. Ruce někdy strnule k tělu přimáčknuté, ale obyčejně při chůzi jimi klátil. Někdy se takřka vřítil do lavice, jindy při chůzi dupal.
Často při vyučování vyrušoval. Vpadal do vypravování učících hlasitými poznámkami, odpovědmi, ač nebyl vyvolán. Někdy zase sám sebe napomínal: “Laube, seď!“ Mnohdy náhle vzomněl na věci prožité, ač s vyučováním nesouviseli, hned o nich vypravoval. Jindy vymýšlel si různé příhody.
K žádosti mé prohlédl hocha okresní lékař, který na ústav dojíždí, a potvrdil, že Laub není normální, za své kousky nemůže, nemá tedy býti trestán.
Přirozeno, že za těchto poměrů bylo vyučování ve tříde velmi ztíženo. Obvyklé prostředky vychovatelské a vyučovatelské vůbec měly účinek velmi pomíjející, toliko stálým zaměstnáním dal se upoutati. Přitom nesměl se s očí pustiti.
Odhodlal jsem se tedy pokusiti se o nový spůsob výchovy: vsugerovati mu představu, že dovede být hodný, že bude hodný. Vyčíhal jsem okamžik, kdy Laub klidně seděl. Upozornil jsem na něj slovy: „Podívejte se, jak Laub umí pěkně sedět. Dnes nebude napomenut“. Hoch se hned narovnal, hlavu vzpřímil, seděl pak pěkně a vyučování sledoval.
Mezi hodinou byl jsem na okamžik vyvolán ze třídy a když jsem se vrátil, seděl Laub pěkně, takže jsem ho pochválil. Celé hodiny byl pozorný a hlásil se. Abychom ho povzbudil, dal jsem mu lístek pro otce, že mu povím, jak byl dnes ve škole pozorný a propustil jsem děti.
Teprve pak mi vypravoval kandidát, který vyučoval v první hodine ve třídě: „Jakmile jste mezi hodinou vyšel, Laub vyskočil, dupal a hlasitě mluvil, takže jsem byl v nesnázích, co si s ním počít. Jakmile uslyšel, že se vracíte, hned ztichl“.
Odpoledne téhož dne dostavil se ke mně otec, jemuž jsem vylíčil situaci a znovu důkladně jsem ho žádal, aby hocha netrestal tělesně, jenom aby se doptával, jak se ve škole choval.
Vůbec snažil jsem se za vhodných příležitostí opatrně odvykati ho nespůsobům, ale pokáraní jsem se vyhýbal. Jak z vypravování patrno, bylo snahou vzbuditi v hochovi představu, že dovede býti hodný, že už je hodný. Že snaha nalezla půdu úrodnou, patrno z vlastních slov Laubových: „Co se chce, všecko se dovede!“
Ponenáhlu odvykán byl nespůsobům, což bylo choulostivým úkolem, poněvadž poučování
a napomínaní snadno zevšední. Aby nezměnilo se poučování v mentorování, bylo nutno pokaždé pověděti věc hochovi jinak, ač běží stále o totéž: aby byl hodný.
Důležitým momentem byla zkušenost, že předvídati a zameziti zlo jest snažší, nežli dodatečne je kárati a odčinovati. Každé slovo bylo třeba opatrně zvážiti a představiti si, jak na něho bude účinkovati, aby snad nebyl předčasně zahanben a tím popuzen, a další snaha přirozeně v nivěč uvedena.
Poněvadž domluvy, kárání, tresty nebyly by účinkovaly vůbec, nebo spíše neblaze, bylo třeba vlídnosti ho spoutati a zvykati ho na blaživý pocit radosti z pochvaly, aby pak poznal rozdíl projevů spokojenosti nebo přísnosti. Pomalu byl připravován, aby dovedl přijmouti i odepření a pokárání, aby se tedy opanoval i při věcech nepříjemných.
Jak uklidňování postupovalo, patrno bylo na chůzi, pohybech těla i výrazu v obličeji. Vyjevený zrak, se kterým přišel do první třídy, nabýval zřetelně klidnějšího rázu.
Na počátku prospíval velmi slabě, ke konci roku, když úmyslně vzpružován jeho záujem a pozornost byl, zlepšil se prospěch ve všech předmětech, takže dosáhl cíle učebního tak, jako děti úplně normální.
Čo k tomu dodať? Učíme sa rôznym stratégiám podpory detí s ADHD. Vytvárame im individuálne plány, špeciálny režim, organizujeme sociálny oddych. Povzbudzujeme ich v práci, posilňujeme ich sebavnímanie, trénujeme sociálne zručnosti. Čo je však nad tým všetkým, je VIERA V ICH POTENCIÁL. Aj učiteľ Strnad veril, že žiak Laub má potenciál BYŤ DOBRÝM. Už pred viac ako 100 rokmi.
Klobúk dolu pred ním!
Za podporu ďakujeme nášmu hlavnému regionálnemu partnerovi, Bratislavskému samosprávnemu kraju.
